Jak má vypadat místo, ve kterém vyrůstají naše děti?

24. 02. 2017

Jednoho říjnového dne jsem navštívila Základní školu Labyrint ve Lhotě u Opavy. Jednak jsem byla moc zvědavá, jak se jí v počátcích daří a také na prostředí školy samotné, včetně dětí a jejich průvodců. Se Zdeničkou Häuserovou, průvodkyní pro první trojročí, jsme navíc plánovaly úpravy jejich krásné školní zahrady, která by se mohla stát středobodem nových příběhů. Holky si mezitím vytáhly švihadla a na školním dvoře skákaly, kluci pokračovali v hloubení obranného bunkru.       

Jako host školy jsem se také mohla zúčastnit školního sněmu, na němž jsou probírána témata, která se týkají celé školy. Podněty k řešení jsou přijímány v průběhu celého týdne, jak od dětí, tak i od pedagogů. Žádný problém přitom nebyl malým - jednalo se přece o zjednodušení a zefektivnění provozu školních prostor. Tato pravidelná půlhodinová diskuse, kterou vždy organizuje a řídí jedno z dětí, na mě silně zapůsobila. Skupina padesáti lidí byla schopná se v relativním klidu a poměrně krátkém čase seznámit s řešenými problémy, pochopit je a navrhnout řešení, diskutovat o nich, respektovat názory druhých, rozhodnout se. Klidně, jasně, demokraticky. 

Vrátím se k otázce položené na počátku: Jak má vypadat místo, ve kterém vyrůstají naše děti? Tuším, že otázka bude míc tolik odpovědí, kolik lidí bude tázáno. V jednom se však určitě shodneme. Mělo by být místem přirozeně přátelským a zároveň podnětným pro dětskou zvídavost. Není však již samozřejmostí, že je místem respektujícím lidskou osobnost v jakémkoliv věku. S osobní svobodou se každý rodíme, výchovou je pak možné leccos pokazit. Jsem přesvědčená, že stojí za to usilovat o zachování svobody každého z nás, ať už v prostředí rodiny nebo školy. A v Labyrintu se jim to daří.

                                                                                                                                    

Kateřina Skalíková